Po stopách pravěkého lovce jsem slídila spolu s dětmi, které se odhodlaly zúčastnit příměstského tábora Regionálního muzea v Kolíně. Tábor se uskutečnil ve dvou týdnech od 12. do 16. 8. a od 19. do 23. 8. 2013 a pro antropologický program byly vyhrazeny obě středy. Útočiště jsme nalezli na slámě pod doškovou střechou polygonální stodoly ve skanzenu lidových staveb v Kouřimi. Přestože na sluníčku bylo k 30 stupňům, stodolou protahoval studený vzduch, zima nám byla jako v jeskyni a podmínky pro studium člověka a jeho předků tak byly téměř autentické…
Program byl po oba týdny stejný, seznámit děti s lidskou kostrou, ukázat jim, kde se která kost nachází, jak vůbec vypadá, jak se pohybují klouby, jak se mění mléčné zuby za trvalé nebo jak kost roste. Následovalo povídání o vývoji lidského druhu od opice až po dnešního člověka a ukázky primitivních kamenných nástrojů a tematických obrázků (neandrtálské lebky, venuše, retušované pazourky apod.) Co je to antropologie a co antropolog v terénu i v laboratoři dělá, už děti většinou znají („chvála“ kriminalistickým seriálům :-)). Dokonce i velmi dobře vědí, podle čeho určit pohlaví na lebce, takže práce nám šla dobře od ruky a mohli jsme se bavit na úrovni.
Po krátké ohřívací pauze na sluníčku jsme se opět vrátili do přítmí stodoly a děti se podle svých tlup (Šavlozubci, Medvědi, Habilisové, Mamuti, Vlci, Kromaňonci a Šamani) rozsadily k připraveným dřevěným bedničkám, kde na ně čekaly dva bodovací úkoly. Nejprve měly na předložené lebce určit pohlaví a dalším úkolem bylo z bedýnek s pískem správným archeologickým postupem (po vrstvách! :-) ) vypreparovat kosti, poznat, o které se jedná a vybarvit je do nákresu skeletu. Za ohromného řevu a hádek se dílo podařilo, všechny kosti se nakonec našly a lebky se dočkaly svého určení pohlaví (i když někdy bylo špatně, ale to stejně nevadí, bonbón dostaly všechny děti).
A jak bych náš společný program zhodnotila? Velmi kladně, jak jinak. Mně se práce s dětmi líbila a musím podotknout, že byly velmi zvídavé a dokonce i přemýšlely, aniž bych je k tomu musela nutit. Takže ono to s tou novou generací nebude zas tak špatné. Dětem se hlavně líbilo, že si mohly ohmatat opravdové kosti („Ty voe živá kostra, hustý…“). Také si vyzkoušely týmovou práci (což se neobešlo bez slziček) a práci se symboly, obrázkem a filmem (Osada Havranů) a různé jiné formy výuky hrou, pod vedením šikovné muzejní pedagožky Ilony Boháčkové.
Po této zkušenosti je mi také jasné, že tlupa 20 dětí je schopná udolat nejen hlasivky, ale také mamuta, a to i bez použití ostřených klacků a kamenů, takže kdo ví, jak to v tom pravěku vlastně bylo…
http://www.muzeumdetem.cz/primestske-tabory/2013/
určování lebky
figurant
ohříváme se
po vrstvách
srovnávací materiál
tak je to správně
Jak to patří?
je to ona