Proč se archeologové zabývají přírodním prostředím?
Prvním důvodem, pro který archeologové otázky přírodního prostředí sledují, je poznání rámce, v němž se život minulých společností odehrával. Krajina v minulosti vypadala podstatně jinak než dnes. Dalším je poznání možností, které prostředí lidem dávalo, například v podobě zdrojů, komunikací, strategického přehledu krajiny apod. Neméně významným důvodem je i fakt, že přírodní prostředí a jeho složky jsou archivem archeologických pramenů. V terénu existují spousty druhů „nálezových prostředí“, z nichž každé se k archeologickým nálezům chová jinak: uchovává jen některé a jiné naopak odstraňuje.
Výpověď jednotlivých složek přírodního prostředí
Geologie obecně určuje základní charakter krajiny nejen ve smyslu hmoty, kterou je tvořena, ale i z hlediska její celkové tvářnosti. Tak můžeme rozlišit například rozlehlé rovinaté krajiny sedimentárních pánví (například Polabí či moravské úvaly), nebo uzavřenější krajiny kaňonů zařízlých do odolných hornin moldanubika (údolí Vltavy jižně od Prahy). Geologické složení a vývoj krajiny má rovněž velký význam z hlediska nerosných surovin využívaných lidmi. Významná naleziště v tomto směru nalézáme po celé Evropě (například solné doly ze starší doby železné v Hallstattu či ještě starší doly na pazourek v polských Krzemionkách). Příklady ale nacházíme i u nás: paleolitický těžební areál v Krumlovském lese, doklady neolitické těžby rohovce v Pojizeří (Prostředník et al. 2005), z mladších období například těžba a rýžování zlata v jihozápadních Čechách či na Rakovnicku ložiska švartny, z níž Keltové vyráběli náramky (viz souhrnně Drda – Rybová 1998). Petrografická analýza kamenných předmětů často určí, že surovina pochází z lokalit vzdálených i desítky kilometrů od místa nálezu, což svědčí o tom, že životní prostor člověka ani v pravěku netvořilo pouze nejbližší okolí jeho domova.
Velký význam má geologický podklad coby substrát podílející se na vzniku půd a jejich charakteru, k tomu podrobněji viz níže. Geomorfologie a reliéf ovlivňují a určují životní prostředí člověka celou škálou faktorů. Významně například ovlivňují charakter půd, nadmořská výška a členitost terénu se (zvláště v Čechách) významně obráží v charakteru lokálního klimatu. Úzce souvisí i s vývojem říční sítě, mnohde (společně s charakterem geologického podloží) ovlivňuje výskyt pramenů. To se dosti projevuje například právě v prostoru Prahy, která je charakteristická různorodostí jak geologickou, tak geomorfologickou.
Reliéf je a byl významný ještě z dalšího hlediska: jeho určité formy byly upřednostňovány pro určité lidské aktivity. Značná část pravěkých či raně středověkých sídlišť se například nacházela na hraně terasy nad nivou vodního toku. V některých dobách naopak docházelo k osídlování výšinných lokalit (nejen známá hradiště, ale například i plošně nepatrná sídla lidu chamské kultury v jihozápadních Čechách). Díky vývoji reliéfu můžeme také poznávat chování člověka v krajině: například výraznější osídlování bývalo spjato s odlesňováním, což v konečném důsledku vedlo k erozi půdního pokryvu. Mnohé oblasti tak byly degradovány, na druhou stranu právě tento proces se významně podílel na vzniku říčních niv do té podoby, jak je známe dnes.
Způsob utváření reliéfu a jeho vývoj je rovněž úzce spjat s procesy vytváření archeologických záznamů minulé skutečnosti. Klima má obecně vliv na zemědělství. Ať jde o přímé ovlivnění například množstvím a rozložením srážek, tak i nepřímo podílem na utváření půd. Klima se ovšem v minulosti měnilo jak v oblasti průměrných teplot, tak i z hlediska srážek, většinou se však neměnily rozdíly mezi jednotlivými oblastmi. Můžeme tak i dnes říci, že určitý region byl příhodnějším než jiný. Doklady o měnách klimatu jsou mnohé. Za zmínku stojí například terasové uspořádání svahů v místech již zaniklých vinic, které plodily díky klimaticky příhodnějším podmínkám v období středověku zhruba do přelomu 13. a 14. století.
Voda je nezastupitelnou složkou krajiny a má mnoho funkcí. Pro člověka měla význam například jako zdroj obživy – ryb a ptactva. Nahlížíme-li na vodu jako na zdroj vody samotné, pak nelze zapomínat ani na podpovrchovou vodu, kterou naši předci dokázali využít. Doklady studní (mnohde i s vnitřní dřevěnou konstrukcí) máme i na lokalitách v České republice. Hojné osídlení tak nacházíme nejen u řek, ale i kolem jezer, která se v minulosti na území Čech rozkládala. Říční síť je rovněž neopominutelnou komunikační sítí krajiny, což je patrné například při analýzách způsobu osídlování naší země, které postupovalo proti proudu řek a jejich přítoků.
Půdy mají nepopiratelný vliv na pravěkou či raně středověkou společnost, a to skrze míru úrodnosti a případně obdělávatelnosti. Díky členitosti našeho území (geologicky, geomorfologicky i klimaticky) je zdejší půdní mozaika poměrně pestrá. V tomto směru však nelze na půdy nahlížet tak podrobně, jak nám umožňuje dnešní poznání. Je rovněž třeba brát v potaz časové měřítko vývoje půd i rostlinných druhů a odrůd. Všechny tyto prvky se v čase měnily, v archeologii tak je lepší spíše porovnávat jen obecnou charakteristiku více nebo méně úrodných půd.
Na půdy však nemusíme nahlížet pouze z hlediska úrodnosti. Z geologického hlediska jde o sedimenty, v nichž probíhá velké množství procesů, a které samy mnohým procesům podléhají. V těchto sedimentech se zároveň nachází naprostá většina všech archeologických informací. Tyto informace jsou těmito procesy proměňovány, archeologie to nazývá termínem „postdepoziční změny“. Jejich poznání je zásadní pro správnou interpretaci odkrytých nálezů a situací.
Vegetace měla význam pro minulé lidské společnosti například jako zdroj dřeva a potravy. Mimo to utvářela charakter krajiny, který se v mnohém odlišoval od dnešní (například složení lesů se v průběhu holocénu dost výrazně měnilo). Tento celkový charakter není významný jen z hlediska paleobotaniky, ale právě i archeologie. Dnešní druhové složení vegetace v Evropě je do značné míry vytvořeno člověkem (například tím, že lesy využíval jako zdroj, přičemž jeho hospodaření evolučně napomáhalo v konkurenčním boji rostlin – některé druhy byly vytlačovány).
Nástin vývoje vztahů mezi lidskou společností a přírodou
Člověk využíval a ovlivňoval přírodu již od svých počátků. V období paleolitu – starší doby kamenné byla lidská ekonomika založena na lovu a sběru. Obecně lze říci, že celkový zásah do krajiny nebyl velký, a to jak z důvodu malého počtu lidí, tak i nevelké intenzity jejich činností. Neživou přírodu člověk ovlivňoval především získáváním kamenné suroviny pro své nástroje. V některých oblastech dosáhla tato činnost v podobě těžby značného rozsahu – například na Moravě v Krumlovském lese, kde byl získáván rohovec.
Následné období mezolitu se v základech od předchozí doby příliš neliší. Lovecko sběračský způsob života pokračoval, někde však docházelo ke specializaci například na rybolov. Z tohoto období však již známe více dokladů o zásazích do krajiny. Jde například o vypalování porostů, které naši předci prováděli patrně pro zjednodušení lovu. Vypálená oblast navíc následně byla osídlena sukcesními stadii rostlinných společenstev s velkou biodiverzitou. Na tu byly navázány i živočišné druhy. Důsledkem tak byla i diverzifikace zdrojů obživy (Dreslerová – Sádlo, 2000; Odum 1977).
Následné období neolitu (na předním východě nastupuje v 10. tisíciletí před Kristem, ve střední Evropě kolem půle 6. tisíciletí) je spojené s několika významnými změnami. Z hlediska přírodních podmínek jde především o zemědělství a chov hospodářských zvířat. Tato kvalitativní změna v základní ekonomice vedla i k vzrůstu počtu lidí. To všechno jsou faktory, které kladou nové požadavky na přírodu, a které ji zároveň ovlivňují.
Zemědělství vyžaduje vyhledávání úrodných oblastí (jde především o půdu a klima). Nejvíce tak byly v průběhu pravěku osídlovány na Moravě úvaly a v Čechách Polabí. Z půd jde především o úrodné černozemě a na ně navazující šedozemě a hnědozemě (ve vyšších výškách a v oblastech s vyššími srážkami). V lokálním měřítku však byly využívány i jiné typy půd, zmiňme například nivní fluvizemě, či v České republice vůbec nejrozšířenější kambizemě. Ty sice nepatří mezi nejúrodnější, často u nich však záleží ještě na dalších faktorech, například umístění v rámci reliéfu. Z nejznámějších nalezišť tohoto období můžeme zmínit například Bylany u Kutné Hory.
Zakládání polí vyžaduje nové plochy, které zaujímá na úkor přirozených rostlinných společenstev. Přestože přirozeným lesním porostem nebyly neprostupné souvislé hvozdy (viz například Dreslerová – Sádlo 2000), tlak lidské společnosti na tyto plochy sílil. Počíná tak vznikat tzv. kulturní step, která zpětně ovlivňuje jak vývoj půd, tak i mikro- a mezoklimatické podmínky. Zde je však nutné upozornit, že tento proces byl sice nastartován v tomto období, ale trvalo až několik tisíc let, než dosáhl plošně rozsáhlého měřítka ovlivňujícího krajinu v nadlokálním měřítku (viz například Dreslerová 2005, 542; Dreslerová – Pokorný 2004; Dreslerová – Sádlo 2000).
Změny v rozloze a charakteru lesů dále ovlivňují vodní režim krajiny, náchylnost půd k erozi apod. Patrně zde začíná například lidský podíl na vzniku říčních niv, které tvoří nedílnou součást dnešní krajiny. Je však otázkou, do jaké míry na ně můžeme nahlížet jako na čistě přírodní prvky (viz například Czudek 2005; Dreslerová 2004; Opravil 1983; Rulf 1994).
Charakter lesů silně ovlivnil i chov zvířat. Ta bývala (a v některých částech světa i dodnes je) běžně vypouštěna k pastvě do lesa. Tam spásala jak rostliny bylinného a keřového patra, tak i výmladky stromů a silně ovlivňovala přirozený vývoj. Výmladky bývaly navíc mnohdy sklízeny samotným člověkem jako tzv. letnina a uskladňovány ke zkrmování v zimě.
Během následných období byla situace podobná. K významným prvkům majícím vliv na vztah mezi lidskou společností a přírodou se přidružila orba. Začaly vznikat nové typy sídlišť (například výšinná). Novým fenoménem se stává kov – nejprve měď a později bronz, které kladly nároky na vyhledávání nových ložisek. Významnou oblastí ve středoevropském prostoru se proto v době bronzové stává Krušnohoří a jeho ložiska cínu.
S rostoucí rozrůzněností a bohatostí kultury rostla i míra a způsob činnosti člověka v krajině. Původní zemědělské obyvatelstvo osídlovalo především úrodné oblasti velkých nížin. Ostatní oblasti byly osídleny méně, lidé se tam vydávali především za surovinami. Později však byly osídlovány i tyto oblasti. Důvodů bylo více – některé mohly být strategické či obranné, jiné souvisely s dálkovým obchodem a komunikací (například keltská oppida na cestě při Vltavě směrem do Podunají) či s prospektorskou činností (opět oppida či obecněji osídlení například při řece Otavě). První maximum toho, co nazýváme zásah člověka do krajiny, přišel v období mladší a pozdní doby bronzové (cca 1200 – 750 př. Kr.). Tehdy byly výrazně osídleny i jižní a západní Čechy, do té doby osídlené buď jen sporadicky, či vůbec. Proces zahušťování a rozšiřování osídlení nebyl však spojen pouze s odlesněním – v některých oblastech docházelo k sukcesi druhotného lesa, který se svým složením lišil od prvotního přirozeného (Dreslerová – Pokorný 2004). Jiné doklady zásahů člověka do krajiny máme například pro dobu římskou, kdy je z některých oblastí doložena značná míra eroze půd (Smrž 1994). Naproti tomu v následné době stěhování národů, kdy množství obyvatel na našem území přechodně kolísalo, došlo místy i k opětnému rozšíření přirozeného lesa (Beneš – Pokorný 2001).
Velkou změnou byl nástup vrcholného středověku spojeného s kvalitativními změnami nejen v hospodářské, ale i společenské oblasti. Zásahy lidské společnosti do přírody nabyly nejen nebývalé velikosti, ale mnohdy i nové kvality. Patří sem například kolonizace výše položených oblastí dosud neosídlených, nárůst těžby některých surovin, úpravy koryt vodních toků či například vznik měst (a s tím spojená nutná změna mnoha návyků, například hygienických, která se prosazovala pomalu a v důsledku vedla například ke znečišťování zdrojů podzemní vody).
Závěrem
Celkový charakter zásahů člověka do krajiny se v průběhu pravěku a raného středověku příliš neměnil, jejich míra však ano. Při poznávání těchto procesů je zároveň vždy nutné posuzovat údaje v kontextu oblasti, k níž se vážou. Ne vždy je možné zobecňovat. Například velkomoravská centra vychýlila ekologickou rovnováhu ve svém okolí neporovnatelně více než oblasti jejich zázemí. Zánik některých z nich lze proto alespoň zčásti připsat i ekologickým dopadům jejich činnosti (například Pohansko u Břeclavi – viz Macháček et al. 2007). Opravdu rozsáhlý a razantní zásah je spojen až s příchodem vrcholného středověku (v našem prostředí od 13. století).
Poznání přírodního prostředí dnes i v minulosti je tak nedílnou součástí metodiky archeologické práce. V dalším sledu můžeme zkoumat i vztah minulých lidí k přírodě, způsob jejich vnímání okolního svět. Ten se jistě lišil od našeho, patrně byl méně exaktně analytický, lidé však dokázali svět kolem sebe využívat a způsob tohoto využívání a tím i pohledu na něj můžeme dnes odhalovat. Skrze přírodní prostředí se tak dostáváme i k poznání minulé lidské společnosti jako takové.
Literatura
Beneš, J. – Pokorný, P. 2001: Odlesňování východočeské nížiny v posledních dvou tisíciletích: Interpretace pyloanalytického záznamu z olšiny Na Bahně, okr. Hradec Králové. Archeologické rozhledy 53. Strany 481—498.
Czudek, T. 2005: Vývoj reliéfu České republiky v kvartéru. Brno.
Drda, P. – Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha.
Dreslerová, D. 2004: Dynamika povrchu krajiny v holocénu. In: Kuna, M. et al. 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Non-Destructive Archaeology. Theory, Methods and Goals. Praha. 31—48.
Dreslerová, D. 2005: Klima v pravěku – mýtus a skutečnost. Několik poznámek k článku Jana Bouzka. Archeologické rozhledy 57. Strany 534—548.
Dreslerová, D. – Pokorný, P. 2004: Vývoj osídlení a struktury pravěké krajiny na středním Labi. Pokus o přímé srovnání archeologické a pyloanalytické evidence. Archeologické rozhledy 56. Strany 739—762.
Dreslerová, D. – Sádlo, J. 2000: Les jako součást pravěké kulturní krajiny. Archeologické rozhledy 52. Strany 330—346.
Macháček, J. – Doláková, N. – Dresler, P. – Havlíček, P. – Hladilová, Š. – Přichystal, A. – Roszková, A. – Smolíková, L. 2007: Raně středověké centrum na Pohansku u Břeclavi a jeho přírodní prostředí. Archeologické rozhledy 59. Strany 278—314.
Odum, E. 1977: Základy ekologie. Praha.
Opravil, E. 1983: Údolní niva v době hradištní. Studie Archeologického ústavu Československé akademie věd XI/2. Praha.
Prostředník, J. – Šída, P. – Šrein, V. – Šreinová, B. – Šťastný, M. 2005: Neolithic quarrying in the foothills of the Jizera Mountains and the dating thereof. Archeologické rozhledy 57. Strany 477—492.
Rulf, J. 1994: Pravěké osídlení střední Evropy a niva. In: Beneš, J. – Brůna, V.: Archeologie a krajinná ekologie. Most. 55—64.
Smrž, Z. 1994: Výsledky studia pravěkého přírodního prostředí v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku. In: Beneš, J. – Brůna, V.: Archeologie a krajinná ekologie. Most. Strany 84—93.